Primární radar je klasický aktivní radar, kdy vysílač (pozemní nebo palubní) vysílá mikrovlnnou energii ve formě impulzů nebo stálé vlny a v čase mimo vysílání přijímá odrazy od objektů (letadel, vzducholodí, mraků, země…) jež se nacházejí ve směru kam je energie vyslána. V případě, že nejsou vysílány impulsy ale stálá vlna (CW), bývají anténní systémy pro vysílání a příjem zpravidla oddělené. Použití stálé vlny umožňuje precizní měření radiální rychlosti (rychlost objektu vůči vysílači) na základě Dopplerova jevu (změna vlnové délky v závislosti na rychlosti objektu a rychlosti šíření elmag. vln v prostoru). Stejný efekt je využíván i u impulsních radarů pro rozlišení pohybujících se cílů (např. nízkoletícího letounu mezi odrazy od země atd.)
Desková kamera nebo také skříňový fotoaparát je fotoaparát, který snímá na velkou světlocitlivou skleněnou fotografickou desku. První fotoaparáty tohoto typu se objevily v letech 1850–1880, kdy začínal být používán mokrý kolodiový proces. Formát desek byl 13×18, 20×30, 30×40 nebo 40×50 cm. Deskové kamery používali v krajinářské fotografii například Eadweard Muybridge, když fotografoval Yosemite Valley nebo W. H. Jackson k fotografování dvanácti snímků Rocky Mountains. V Paříži ji používal Eugène Atget. Z českých fotografů ji používal Josef Sudek, který po objevení velkého formátu negativu přestal své fotografie zvětšovat. Deskové kamery dnes stále používá například členové sdružení Český dřevák (2000-2008, Jaroslav Beneš, Petr Helbich, Karel Kuklík, Tomáš Rasl, Jan Reich).
Pasivní radar pouze sleduje veškerou rádiovou komunikaci letadla, elektromagnetické rušení a vyzařování způsobované motorem a další elektronikou v letadle. Nejčastěji je využíváno signálů z odpovídačů SIF a palubních radilokátorů. Při použití více antén na různých místech lze opět určit polohu a výšku letadla. V praxi se tyto radary v civilní svéře kombinují a výsledná situace je zobrazována na jednom monitoru. Z hlediska metody určení polohy lze tyto sytémy rozlišit na ty které měří směr příchodu a ty které měří čas příchodu signálu.
Směroměrné systémy (označované DOA - direct of arrival nebo AOA - angle of arr.)zjišťují směr příchodu signálu na (minimálně) dvě stanoviště a pak pomocí triangulace určí místo kde se nachází zdroj signálu.
Časoměrné systémy (označované jako TOA - time of arr. nebo TDOA - time diference of arr.) pak využívají měření času příchodu impulsu přijímaného signálu na tři stanoviště, z časových rozdílů a rychlosti šíření signálu (konstantní,cca rychlost světla) se určí dráhový rozdíl mezi vzdálenostmi které musel signál urazit k jednotlivým stanovištím a pomocí známých poloh a vzdáleností mezi místy příjmu se určí poloha zdroje. Pro měření polohy ve 3D je potřeba minimálně 4 stanovišť. Na principu měření časových rozdílů příchodu signálu na jednotlivá stanoviště (TDOA) pracoval například systém Tamara.
Společnost Nowire začala s poskytováním nové služby, a sice GPS lokátor. Tato služba dokáže určit polohu držitele GPS telefonu s přesností až na 5 metrů a úplné vykreslení jeho místa do mapy v reálném čase, a dokonce i dokáže zaznamenat historii pohybu. Všechny poskytované informace jsou sice přístupné jakýmkoliv lidem vlastnící počítač s webovým pohlížečem, ale dostanou se k nim jedině tehdy, pokud znají heslo. Uživatel GPS telefonu může rovněž snadno volat na telefonnní čísla z předem definované skupiny a samozřejmě také hovory přijímat.